LETIŠTĚ CHEB - LKCB

Příliš mnoho hloupých pilotů

Richar Bach, Příliš mnoho hloupých pilotů (1970)

Kdosi moudrý kdysi pravil: „Problém není v tom, že létá příliš mnoho pilotů, ale v tom, že mezi nimi je tolik hlupáků."

Najde se letec, který s tím nesouhlasí? Nesčetněkrát se mi stalo - takových případů bylo jako listí v lese - že jsem na okruhu před přistáním měl v poloze po větru přesnou výšku i správnou vzdálenost od přistávací dráhy, vzdálenost pro klouzavý let k letišti pro případ, že by se mi snad porouchal motor, byla ideální a všechno jsem měl hezky připraveno, jen naletět na předposlední zatáčku. Ale pak se rozhlédnu a proboha, co nevidím? Nějaký ťulpas si to šine k letišti tak, že jeho konečné přiblížení bude kolosální, delší než tři kilometry, letadlo dotahuje motorem nízko k prahu a vůbec mu nepřijde na mysl možnost, že by mu mohl vysadit.

Svému úžasnému manévru jsem musel dát sbohem a přitahováním řídicí páky jsem zvedal příď, abych okruh prodloužil a pomalým letem zachránil, co se dalo. Víc než jednou jsem svou přístrojovou desku informoval, že máme na dohled muže s hlavou z dubového dřeva, kterému je jedno, že když při přibližování nemyslí, zhatí plány všech v okolí, protože kvůli bezpečné vzdálenosti se mu každý musí přizpůsobit. Já, který jsem při své holubičí povaze jako řidič na dálnici nikdy ani šeptem nekomentoval nebetyčnou hloupost kolem sebe, jsem ve vzduchu špital kolegovi, pilotovi. Proč?

Možná jsem tak jednal, protože předpokládám, že kdo se plazí po povrchu země, může se čas od času projevit jako nevědomec, ale od každého, kdo se rozhodne vzlétnout do nebe, očekávám jen dokonalost, a když se ukáže něco jiného, jsem hluboce zklamán.

Je příliš mnoho hloupých pilotů? Ano, je. Vždyť kdyby každý mohl být stejně dobrý letec jako já, nebo jako vy, ve všeobecném letectví by dnes nebyl žádny konflikt a nad jeho budoucností by nevisel otazník.

Východiskem z této situace je vzdělání. Naučte ho správně létat okruh. K tomu postačí prostá instruktáž jakmile si začne libovat v nekonečném konečném hněte mu výkon na volnoběh - ať vidí, zač je toho loket! Udělejte nové motory, které budou mít od výrobce záruku, že každých pěti set hodin provozu aspoň jednou selžou, a budeme mít dobré piloty všude, na celé obloze.

Tak si mumlám a horlím a dělám přednášku své přístrojové desce, zároveň ale dávám pozor na to, kde ti kazisvěti přistanou (po dosednutí jim samozřejmě letadlo nadskakuje), a s tichým hněvem je sleduji na zemi. Ale sotva ze svého stroje vystoupí, jsou vyléčeni, opět z nich jsou normální, přátelské, laskavé, usměvavé lidské bytosti a ani v nejmenším si neuvědomují, jakou pohromu způsobili mým skvostným přistávacím manévrům. Chvíli je pozoruji, nakonec zavrtím hlavou, zůstanu zticha a odejdu.

Ale jednou se stalo, že jsem při přistání takhle nadskakoval já. Já...!!!

I když se nikdo nedíval a přestože se takového zločinu víckrát nedopustím, připravilo mě to o klid.

Došlo k tomu v městečku Mount Ayr v Iowě; slunce právě zapadalo nad úzkým pruhem trávy, u kterého hlídkovali jen vrabci a skřivánek.

Se mnou letěla tři další letadla. Pilotovali je:

  1. pilot obchodní společnosti provozující charterové lety
  2. kapitán aerolinií na dovolené
  3. student třetího ročníku vysoké školy, který seděl za volantem svého prvního letadla

Při zemi se už šeřilo a já si o toho mladíka dělal obavy. Nasadil jsem obloukem na přistání a z jakéhosi důvodu jsem prožíval  pekelně horké chvilky, než jsem doběh po ranveji zvládl - házelo to se mnou po kabině, zatímco jsem se snažil udržet přímý směr, a využil jsem i poslední decimetry dráhy. Přišla řada na kapitána letecké společnosti; také měl s přistáním plné ruce práce a bylo dlouhé. Potom dosedl na zem pilot charterové společnosti a podmínky byly takové, že přistál stejně špatně jako předtím my. V té chvíli jsem se o toho mladíčka už docela vážně bál... Přistát tam vůbec nebylo snadné, ale ten chudák to udělat musí, jinak ho noc zastihne ve vzduchu. My tři na zemi jsme vystoupili ze svých strojů a vytvořili trochu ztrápenou skupinku.

„Spenci, je to fuška," prohodil jsem směrem ke kapitánovi aerolinií. „Myslíš, že mladý Stu to zvládne?"

„Nevím.  Je tam nebezpečný střih větru..." Všichni jsme s vráskami na čele pozorovali Stuovo letadlo.

Stu nešel na přistání hned. Jednou nízko proletěl nad trávou udělal zvláštní věc: obrátil se a přistál v opačném směru, jako když maluje Amendola... Jeho letadlo dosedlo na tři popojelo přibližně sto metrů a zastavilo se. Všichni tři jsme ztichli.

V tom tichu mladík zhasl motor a slézal na zem.

„Lidi, co to s vámi je?" oslovil nás neuctivým tónem mladých " a nezkušených. „Jak to, že jste přistáli po větru? Je to tak? Má se přistávat proti větru, ne?"

Stále bylo ticho, tak se vyptával dál: „Dicku? Spenci? Johne?  Proč jste přistáli po větru?"

Na mě připadla úloha mluvčího těchto zkušených pilotů, nás tří, kteří jsme dohromady nalétali něco přes patnáct tisíc hodin.

„Víš, Stu, proč jsme přistáli po větru... Hm... Přistáli jsme s větrem v zádech, protože jsme nechtěli, aby nám svítilo do očí. To blikání může způsobit závrať, víš, když ti slunce svítí do očí přes vrtuli..." pronesl jsem to tiše, rychle a s nadějí, že jeden nebo druhý kolega honem něco dodá a změníme téma.

„O čem to mluvíš?" řekl Stu zmateně. „Slunce právě zapadlo, slunce je za kopcem už deset minut! No tak, řekněte mi, že jste... že jste nepřistáli po větru omylem, že ne?"

„No tak dobře, Stu, ano, já byl první a přistál jsem po větru, když to musíš ode mě slyšet, byla to chyba, a Spence a John letěli za mnou...  Udělal jsem, co jsem udělal, přesně takhle to bylo. Mám hlad, chlapče, dneska byl dlouhý den, že, Spenci, určitě by to chtělo něco k jídlu, nemyslíš, že bychom mohli jít tamhle kousek po té cestě a dát si večeři..."

„Jakto, omylem! Vždyť je tam rukáv! Vy tři, všichni fantastičtí piloti... vy jste přistáli omylem po větru! " Myslím, že naši mládež dneska učí, aby takové věci rozmazávala.

Pak se dal do smíchu a nechal toho, až když z našich podráždě;, že nám celá věc legrační nepřipadá a shoho po hlavě do řeky, jestli zčerstva nezačne projevovat úctu ke starším.

Tím příběh v podstatě končí. Někdy se stane i nám, drahná léta im starcům, kteří čas od času přistaneme na špatném letišti, se projevíme jako dubové hlavy... Ten hloupý ťulpas na obloze, to jsme my!

Co dělat, když pilot stejně dobrý jako vy a já tu a tam udělá chybu?

Odpověď je stejná: musíme si doplnit vzdělání. Ale tentokrát dostaneme speciální lekci: vůbec není důležité, kolikrát jsme přistáli nebo zvedli letadlo do vzduchu, nikdy si nemůžeme dovolit být při tom v polospánku nebo se spolehnout na zvyk. A ruku v ruce s hlubokými znalostmi musí jít vědomí, že čím jsme lepší, tím kolosálnější, drtivější a méně přípustná je hloupost, když se u nás projeví.

Dostali jsme za vyučenou. Ani jeden z nás tří starých mazáků za dva roky, které od té doby uběhly, nepřistál po větru a je značně nepravděpodobné, že to někdy uděláme. A závazně se zaručujeme, že jako slib a službu letectví vykonáme toto: jakmile ten mladíček Stu poprvé přistane po větru, po celý zbytek života mu nedopřejeme na to zapomenout.